Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


 


PLZEŇ  NA VĚKY  PRAVICOVÁ?

 

 6.2009-ii.jpg  V názvu studie uvozená otázka vstupuje do našich myslí velice jednoduše, ale paradoxně právě proto tím více vyžaduje náročnější a sofistikovanější odpověď, která bohužel bez jistého historického exkursu není snad ani možná.

    Zcela kriticky vycházím z předpokladu, že na pravicové vnímání reality, její interní myšlenkové zpracování a následné jednání (volbě) setrvale početně dominující části Plzeňanů mají vliv zejména dva sociálně-ekonomické faktory, které se někdy více, jindy méně, zřetelně prolínaly v životě zdejších obyvatel.

   Prvním, diachronním ukazatelem, je po několik století trvající dominance katolicismu ve městě. Dle dochovaných písemných zpráv bylo při střízlivém odhadu možno napočítat již v prvním století existence Plzně přes stovku příslušníků duchovenstva (na 3 tisíce obyvatel). Jejich vytrvalé a cílené působení obracelo zraky městských funkcionářů k Římu, stejně tak jako například k císaři Zikmundovi, který za jeho podporu v boji proti husitství město odměnil statky "na Tábor odešlých měšťanů", ale i některých okolních šlechticů hlásících se ke „kalichu“.

 Právě od dob husitských se Plzeň stala hlavním pilířem katolické víry v zemi a samotní papežové se na ni přímo prostřednictvím svých nunciů často odkazovali, neboť město bylo povolným nástrojem v jejich rukou a městští konšelé byli velice obezřetní na náboženskou (např. Židé byli z města v jeho historii několikráte vyhnáni, nejprve "na věčné časy" těsně po roce 1504 po blahovolném přivolení panovníkem Ladislavem Jagellonským, poté ještě mj. v roce 1821), ale také i na národnostní čistotu města.

 Druhým, a snad ještě důležitějším aspektem a pilířem „nynější pravicové dominance v Plzni“, je již od předhusitských dob na české poměry nezvykle velká koncentrace soukromého majetku, bohatství a později i kapitálu. Počátky tohoto jevu je možno spatřovat již kolem roku 1400, kdy mělo město zhruba 4 tisíce obyvatel, z toho uvnitř hradeb žilo něco přes 3 tisíce, zbytek potom na předměstí. Asi 2800 lidí bylo příslušníky dobře zajištěné a situované vrstvy (?), například měšťané-řemeslníci a obchodníci.

 Bohatý plzeňský patriciát i cechovní řemeslnictvo doby pohusitské projevovaly své rostoucí sebevědomí například rozvíjením významné měšťanské kultury (pozdně gotické). Také malířská a sochařská díla byla zde naplňována nově nazíraným živějším realismem.

 Léta 16.století se stala érou největšího politického rozmachu českých měst, který byl však silně narušován bojem s feudály a s rostoucí panovnickou mocí….a města částečně podlehla. Dobové rozmíšky se šlechtou byly zejména bojem o přístup na hospodářské trhy, a přestože Plzně se jejich ztráta zase až tolik nedotkla, i tak řada drobných statků kolem města zaniká (Kunčin Hrádek, Pecihrádek, Týnec u Doubravky apod.)

 Hospodářský význam Plzně a její výsadní roli mezi českými městy v souvislosti s držbou majetku názorně dokazuje „přiznání měst k majetku“ z roku 1557, kde byla vedena Plzeň po Praze s 80038 kopami českých grošů na druhém místě a od třetího Žatce ji dělilo téměř 30 000 kop český grošů.

  Touto dobou počíná také vnitřní diferenciace mezi doposud relativně majetkově stejnorodou vrstvou městských byrokratů (např. Rudolf II. potvrzuje roku 1600 rozhodnutí, že plzeňský purkmistr a konšelé si mohou uvařit o čtyři várky piva více než ostatní měšťané, kteří jich doposud mohli vařit šest. I tento pouhý fakt se stal jedním ze zdrojů jejich rostoucího bohatství, a tudíž i vlivu, neboť u piva byl zisk stoprocentní). Proti takto nově vzniklé oligarchii, jež se brzy zmocnila ve městě neomezené vlády, narůstal odpor především z řad chudšího a přehlíženého měšťanstva (např. vyzrazená a hrdelně potrestaná příprava vzpoury vedené Petrem Vydrou v roce 1519).

 Ke zvýšení svého vlivu a politické moci hostila Plzeň do počátku 17.století (samozřejmě i později) několikrát panovníky nebo členy habsburského rodu. Notoricky známým je fakt, že v září roku 1599 dokonce před morem do Plzně utekl s celým dvorem císař Rudolf II. a pobyl v její plné pohostinnosti 10 měsíců.

  Také v dobách českého stavovského povstání proti Habsburkům šla Plzeň, „snad již tradičně“, proti odlišnému mínění většiny vlastního národa.  Později byla za to odměněna zlatou bulou Ferdinanda II. a nebyly jí konfiskovány majetky, a tudíž si oproti ostatním českým městům uchovala pevnou a stabilizovanou hospodářskou základnu.

  Na počátku 18.století ovládala Plzeň rozsáhlá panství a patřila stále mezi městy k největším daňovým poplatníkům. V polovině tohoto století již k městu příslušelo 24 vesnic a další se přikupovaly. Převážná část české železářské výroby se soustřeďovala nyní zde a na Rokycansku. Mnohostranně rozšířené plzeňské hospodářství konsolidovalo třicetiletou válkou rozvrácené hmotné poměry natolik, že již opět počalo zaujímat dominantní postavení mezi českými městy.

  Velký význam pro vznik a rozvoj moderní Plzně měl patent Josefa II z roku 1781, jímž byl poddaný člověk uvolněn z nevolnictví ke své vrchnosti a získal mj. svobodné právo stěhovat se z dosavadního panství. Mnoho lidí tak utíkalo z bídy vesnic do měst. Uvedená skutečnost zapříčinila vznik a rozvoj městských řemeslnických dílen a od 30.let 19.století i továren s vytrvale rostoucím počtem dělnictva – průmyslového proletariátu (i když do 50.let let 19.století byly v Plzni pouze čtyři větší továrny).

  V „josefovské době“ připadalo na jeden plzeňský dům 15 obyvatel (např. v Liberci jen 8 obyvatel), což je výmluvné svědectví o tom, že Plzeň byla městem s bohatým patriciátem, v jehož rozlehlých domech bydleli vedli nájemníků-řemeslníků, také podruzi a čeládka (např. v Liberci oproti tomu převládla drobná řemeslná vrstva).

  Prudký rozvoj kapitalismu v Plzni byl zbržděn burzovním krachem roku 1873, a po něm následující krizí (celkové ztráty pro město činily tehdy asi 8 milionů zlatých). Ale již koncem 70.let přichází hospodářské oživení města a vzniká řada nových podnikatelských společností (Česká západní společnost, Podnikatelský spolek, Klub českých obchodníků apod.)

  V polovině 80.let 19.století začala zbrojní výroba v plzeňské Škodovce, která se velice vyplácela, a to zejména v souvislosti s trendy ve vývoji světového kapitalismu a jeho přerůstáním v imperialismus. A stejně tak následně zostřováním rozporů mezi kapitalistickými státy a přípravou světového válečného konfliktu.

  Od prvních dnů války se tak v rukou významných plzeňských kapitalistů hromadily obrovské zisky. Začaly bujet podvody a lichva, ceny životních potřeb strmě stoupaly (např.cena hovězího masa stoupla od roku 1913 do roku 1917 o 516%).

 Na konci války Národní výbor, který byl vytvořen na návrh Krajského výboru sociální demokracie v Plzni 27.října 1918, převzal (o den později) ve městě politickou moc. Všechny dosavadní zemské zákony zůstaly prozatímně v platnosti.

  První týdny existence České republiky probíhaly v Plzni euforicky z dosažení národní svobody, lidé vzhlíželi s nadějemi k mladé republice, protože očekávali zásadní změny hospodářských, sociálních a kulturních poměrů. Oproti jejich unáhleným optimistickým předpokladům došlo však k rozsáhlé nezaměstnanosti, ceny stoupaly, rostl podíl černého obchodu. "Buržoasní" politické strany podporované reformisty se vytrvale snažily čelit touze dělnictva po socialismu a reformách tím, že ji chtěly přerušit a negovat nacionalismem (…jistá analogie k polistopadovým revolučním událostem v roce 1989?)

  „Politické dobytí“ Plzně sociální demokracií v prvních obecních popřevratových volbách (15.6.1919 - 45% hlasů voličů), bylo vítězi deklarováno jako přechod politické moci do rukou dělnické třídy, se postupem času zcela jistě nenaplňovalo. Spíše naopak!

 Dalším zásadním, chronologicky následujícím pravicovým ovlivněním úvahy plzeňského občana se stala éra dočasné a krátkodobé stabilizace kapitalismu po roce 1924, která bývá dnes prezentována jako počátek „blahobytu a celoevropského věhlasu“ první republiky.  (…srovnej s letošním novoročním projevem V.Klause, který označil stav země v roce 2007 za stabilizovaný a současnou epochu jako nejlepší v historii českého státu, čemuž se objektivně lze jen útrpně pousmát). Ve městě vyhrává volby do městského zastupitelstva opět rozdílem třídy „oportunisticky zpravicovělá“ sociální demokracie (20.9.1925 – 38 mandátů). Ale komunisté mají již historicky první tři mandáty, i přestože v jejich straně stále zuří nejednota a vyhraněné osobní ambice jednotlivců.

  Období od počátku světové hospodářské krize po roce 1930, společně s nástupem nacismu k moci v Německu, až po 6 tragicky prožitých let II.světové války, navodilo v Plzni snad nejtěžší chvilky v životě jejích občanů, oproti čemuž zůstaly zisky řady podniků (často i díky kolaboraci s nacisty) i nadále takřka neztenčeny.

  S určitostí lze tvrdit, že na nynější (a po volbách do městského zastupitelstva v listopadu 2006 občany jasně vyjevenou) „pravicovou lokalizaci města“, neměla vliv pouze aktivita předchozího monarchistického systému a následné jisté úspěchy systému tržního, naroubovaného, částečně i zvenčí, v období I. republiky po nezměrných strastech světové války, ale též některé zásadní hospodářské a sociálně-politické chyby komunistického vedení státu po roce 1948. Ať už se jednalo o zinscenované politické procesy s ideovými odpůrci systému, případně příslušníky ekonomicky silných vrstev nebo o netakticky a časově nevhodně připravenou měnovou reformu 1.6.1953, která potom i v Plzni (nebo zejména v ní – viz tzv. „Den prvního zvonění“) odhalila v celé své nahotě neřešené problémy poválečného hospodářství, a způsobem svého provedení též jistě přispěla ke změně a odklonu od poválečného, dominantně levicového vnímání obyvatelstvem.

 „Medvědí službou“ prospěl levicové občanské společnosti nechtěný a neodvratitelný vpád vojsk Varšavské smlouvy do republiky v roce 1968, kdy Plzeňané opět projevili svoji historicky zvýšenou senzitivitu, a následné období tzv. normalizace, které si však pohledem objektivní vědecké optiky svojí absurditou a pokrytectvím bohužel, a proti veškerému předrevolučnímu očekávání, v ničem nezadá se současným obdobím, prezidentem Klausem zmiňovaného, „aktuálního blahobytu a svobody“.